My... takoví, jací jsme

Řekl jsi, že mě nechceš nikdy ztratit,
načež já v momentě opáčila,
že ta chvíle dávno nastala
a tys už mě ztratil.
Se zmučením ve tváři jsi se mi po těchto slovech vzdaloval,
dívala jsem se, jak odcházíš a přemýšlela, co dál. Nakonec mé srdce vyhrálo a mé nohy následovaly tvé stopy a já tě našla samotného sedět a pivo popíjeti.
Zeptala jsem se, co se stalo,
tys však jen oči smutně sklopil,
že pravdu mám, sis nejspíš uvědomil.
Natáhl jsi ke mně ruku a v duchu doufal,
že tě za ní chytím,
když jsem zachytila tvůj pohled, věděl jsi,
že už se zády neotočím.
Chytila jsem tě za ní a tys jako výraz vděku jsi mi ji něžně stiskl,
věřila jsem, že z upřímnosti to děláš
a tak jsem ti ji stiskla zpět.
Pak celý večer jsi mě na rukou nosil,
skládal lichotky k nohám mým,
já nevěděla, co myslet si mám,
jestli náhodou jen nesním.
Pak jsi mě políbil a já věděla,
že je to skutečnost a i když to byl pouhý večer,
chtěla jsem s tou chvílí vstoupit ve věčnost.
Večer se přehoupl v temnou noc
a my dva kráčeli společně domů,
kde jsme ulehli vedle sebe
a v objetí šli každý do svých snů.
Věděla jsem, že tam jsi a cítila,
jak pravidelně dýcháš,
tvé srdce mi přes tvou hruď tlouklo do zad a já myslela, že v tu chvíli já jsem ty a ty jsi já a jen dohromady jsme to my.
My takoví, jací doopravdy jsme.