Námořník

Tolik let čekám, až připluje tvá loď do přístavu.
Už příliš nevěřím a veškeré naděje se vzdávám.
Jak je to strašně dávno, kdys porušil přísahu,
proč ale já, stále vše za vinu si dávám?

Každý večer vyhlížím, jak slunce zapadá,
zda v dálce uvidím obrysy tvé lodi.
Leccos smutného mně při tom napadá,
že nevrátíš se nikdy i tak to v žití chodí.

Vlnky něžně hladí oblázky,
snad jako by i mně chtěly pohladit,
odevšad posílal jsi mi obrázky
a stopy po lásce ty nejdou zahladit.

Proč se mi stále nevracíš lásko má,
jak ještě dlouho mám na tebe čekat?
Snad jsi i zapomněl, že byla jsem tvá,
ale už chci konečně smutnění nechat.

Až konečně se rozhodneš, že zakotvíš svou loď,
v přístavu už na tebe nikdo čekat nebude.
Ty, kdo jsi bez viny - kamenem hoď!
Pak vyplout znovu na moře - nic jiného nezbude.

Ať vlny na moři ti každý večer potichu vypráví,
že bezmezně měl tě někdo rád.
Prosby, omluvy už nic vůbec nespraví,
měl jsi dodržet slovo a snad i lodní řád.