Nechtěj všechno najednou

Co nevidět soumrak na kraj padne,
vše vůkol utichne a uloží se ke spánku.
Co dělat, když ta naše láska vadne?
Na tvářích svých ucítíš pohlazení vánku.

Možná, že nám i něco potichoučku zašeptá,
snad nahradit chce nám trochu lásku.
Nevěř už nikdy, když milý ti našeptá,
že pro tebe, dal by život v sázku.

Všechno to jsou jen řeči plané,
málo co z toho myslí zcela vážně,
cítíš, že jeho city jsou jen hrané,
nezbývá, než vše ukončit rázně.

Ale život přece jen nekončí, když odejde milý,
tolik jiných krás je přece kolem tebe.
Stačí otevřít jen oči a svět náhle celý,
v zahradu květů se promění a modré nebe.

Vůně květů omámí všechny tvoje smysly,
okolo provoní snad celý širý kraj.
I na tebe pak prozradí, co máš právě na mysli,
zas s myšlenkou na lásku znovu si hraj.

Život, ten je příliš smutný bez lásky,
nesmíš se proto nikdy lásky vzdát.
Uvnitř našeptávají tiché hlásky,
že život jen vesele musíš brát.

Když se budeš stále na svět mračit,
tím ublížíš jen a jen sám sobě.
Budou-li ti ale maličkosti stačit,
k pohodě a radosti - pomůže to tobě.

Život se skládá přece z malých radostí,
nesmíš chtít ale všechno najednou.
To potom se můžeš dočkat i starostí,
štěstí, láska ta zmizí pojednou.