Nedej se Čechu!

Přistála vlaštovka v náměstí středu,
lidé po ní jen nevšímavě šlapou.
Na křídlech psáno za lásku, mír, svobodu,
pro většinu jen papírovou atrapou.

Ze země zvedl ji chlapec malý,
o významu slov hluboce přemítá.
Pověz mi dědo mnohého znalý,
jaká to tajemství v nich ukrytá.

Jak odpovědět má moje hlava šedivá,
když každý v nich něco jiného vidí.
Láska partnerů, k rodině, či vlasti zbývá,
někteří však pouze sebelásku cídí.

Pokud člověk domluví se i mezi národy,
děda už by rád se poradil i s vědmou.
Beze zbraní v klidu plní míru dohody,
nad otázkou svobody vlasy více šednou.

Jako když ptáčka zavřou do klece,
berou mu slovo, myšlenky, volnost pohybu.
Chvilku s ním ještě cloumají emoce,
přinucen uzná za svou i jejich chybu.

Potom přes klec mu hadr hodí,
aby musel lapat po dechu.
Poslušnost tvá se jim hodí.
Tak dost! Nedej se Čechu!