Nemůžu to pochopit, chtěl bych se jít utopit

Dej si pauzu, odlož knihu, na chvilku se posaď,
zapni pohádku o pohádce a kafe si oslaď.
Pamatuješ, dělalas to z lásky pro Jáju a snad i pro sebe.
Teď to nemá žádnou váhu, co s tím? Spálit, do komína, do nebe.

Dnes se mi zdá již druhý týden,
že jsi mě jak svou hračku odhodila.
Každý večer voním mýdlem, to proto,
abys mě ráno pusou ze zlého snu probudila.

Tvůj rychlý rozchod pro mě znamená, jak diktát v Mnichově,
všechno jste to spolu řešili, o mě a beze mě.
Můj život změnil se mi náhle v proplakaný kýč,
chtěl bych zmizet hodně daleko, prostě někam pryč.

Je správné, že je v desateru nesesmilníš,
vím, že ho znáš a snad se jim i řídíš.
Být po mém, přidám tam i jedenácté, nezradíš,
třeba to sama jednou poznáš a pak mě líp pochopíš.

Cítím se jak koplej pes, co na silnici blbě vlez,
koukal se jen na sebe, a proto ho srazil,
od křížku rozjetej, navoněnej mercedes.

Nenene, nebyl to navoněněj mercedes,
byl to starej podraznej sousedovic čokl,
to on mi sebral mojí krásnou fenku, to je děs.
Mám sto chutí udělat mu pořádnej monokl.

Být to před 100 léty v Rusku,
vyzvu toho čokla na souboj,
i kdybych měl horší mušku,
nebyl by to marný boj.

Mám strašnou chuť se se sokem teď prát
a ty broučku, nesmíš si ho hned brát.
Snad za čas jednou pochopíš,
kdo tě má doopravdy rád,
kdo tě miluje, kdo při tobě bude
v dobrém i zlém stát.

Věř mi že, přestanu zlobit,
přestanu pít,
začnu se vonět,
začnu se mýt,
uvěř mi miláčku, budeš mě chtít.
Jen s tebou Lucinko, chci přeci žít.


Prý šlágr jako blázen, Kanada a Rusko, nesleduji,
i kdyby tam hrálo Prusko, hokej mi teď nic neříká.
Myslím jenom na nás dva. Představuji si,
tebe jak babičku a sebe jak staříka.

Až jednou někdy zemřeme, tak půjdem oba do nebe,
a tam budeme v ráji, srdíčkama zas u sebe.
Pan R., tak ten tam tedy nepůjde, nebude tam kde jsou andělé,
ten přijde dolů, kde se dělá blé, blé, blé...

Toho pana R, ať si odnese nejstrašnější čert,
to co provedl se neodpouští,
nemyslím to vůbec jako žert,
beru to jako prohranej boj, mezi vodou a pouští.

Přijde mi, že láska je jako kvítí,
co rozkvétá každé jaro.
Na mě už ta tvoje nesvítí,
už neslyším to krásné, miluji tě Járo.

Těch 8 let, bylo jak nádhernej flám,
kde jsme byli šťastní a nikdo ničím nevázán.
Přesto svou věrnost jsme si slíbili,
ale slůvkem ano, jsme to již stvrdit nestihli.

Radši budu na sobě cítit hlínu,
než abych necítil tvoje něžné doteky.
Cizí z toho má možná psinu,
já však na srdci obrovské otoky.

Víš jen, co ti na památku dám?
Svojí báseň o tom, že nechci být sám
a dál doufat, že navrátíš se zpět,
jo tuhle píseň, sám dál si budu pět.