Nevidomá láska

Klopýtal mladík s bílou hůlkou ulicí,
kráčel nejistě krok co krok.
Usedl v parku na dřevěnou lavici,
ve své mysli veliký měl blok.

Slyšel vodu padat z fontány na kameny,
vánek mu čechral kudrnaté vlasy.
Vůní květů byl celý omámený,
jakoupak mají barvu asi.

Žil stále jen se strašidelnou tmou,
připadal si sám a ztracený jak duch.
Lidé kolem se snad pýchou dmou,
vždyť pro ně jsem jen pouhý vzduch.

Náhle slyší dívek zvonivý smích,
jedna zůstala a sedla k němu na lavici.
Cítí její ruku ve svých dlaních,
druhou mu hladí bohatou kštici.

Měla jsem nevidomého bráchu,
než mně ho krutý osud vzal.
Prožíváš teď z osamění strachu,
není nutné abys lásku vzdal.

Pod šeříkem nová láska začíná,
mladík pevně tiskne dívky boky.
Já teď budu tvýma očima,
a vy si domyslete dalších veršů sloky.