Neznámý host

Divné myšlenky se hlavou honí,
čím je ale zahnat, aby odešly?
Jen zvony někde v dáli zvoní,
přeji si, by už lepší časy nadešly.

Z okna do rozkvetlé krajiny se dívám,
příroda a jaro dělá neskutečné divy.
Když se všechno zazelená, radost mívám,
jen vadí mi, že dělám stále stejné chyby.

Jak ráda bych přivítala lásku v domě.
Proč se mi stále tolik jenom vyhýbá?
Sice říkáš, že stýská se ti po mně,
ale já si myslím, že pravda to nebývá.

Najednou, jako bys kouzelným proutkem mávnul,
nezvaný host tiše stojí u dveří.
Jako by se bál, opatrně po klice sáhnul,
láska, že by přišla? Tomu mé srdce nevěří.

Nevím kdo je a neznám ani jeho tvář
a přesto běžím otevřít dveře potichoučku.
Otevřu, ale nic nevidím, jen slunce zář
a kolem mne láska prochází polehoučku.

Pohladí mně něžně a pomalu do domu vkročí.
Zavřu potichu dveře a pozvu ji dál.
Jen stále se bojím, že zase své kroky jinam stočí,
přeji si: "Kéž by nám už jen příznivý vítr vál."