Noc lásky - Josef Hora

Po písku promenád
noc lásky kreslí stíny.
Šat z těla na zem pad
a dozněl do tišiny.

Nad rukou zdráhavou
plá žádostivá zář
a plachty krve jdou
přes ozářenou tvář.

Mlč, mlč jen, proboha,
a nesvlékej mi šat,
jsem horká, ubohá
a musím se ti vzdát.

Na bílá kolena
mi spadl dech tvých úst.
Ó, cesto šílená,
kam, kam chceš ještě růst?

Kam ještě jíti chceš
na mapě mého těla?
A co v ní nalezneš,
o čem bych nevěděla?

Jez hučí do noci
tvé pleti a tvých úst
a není pomoci,
vše růst chce, růst a růst

jak rozčísnutý strom,
jenž hoří v nebes tvář,
jak požár v domě tom,
kol něhož chodí žhář,

jak poděšený zvon,
když bije v divý sluch
a drtí mnichův ston,
jejž neukojí bůh,

jak bílých koní cval,
jak smrt, jež v lůžku skučí,
jak vše, co miloval
kdy člověk a co mučí.