O lásce vypráví les

Do hloubi lesa se nořím,
zapomenout chci na celý svět,
své srdce vzpomínkami mořím,
budu se chtíti vrátit zpět?

V tom tichu lesa chci na vše zapomenout,
na zrady, pláč, na lásku zmařenou,
chci ztratit pěměť, bych už nemohla si vzpomenout.
Já myslela vždy, že pro tebe jsem byla stvořenou.

Větve vysokých, statných stromů
mně šeptají své lásky vyznání,
tak nerada od nich vracím se domů,
jak překrásné a milé je toto poznání.

Celá desetiletí svorně tady stojí,
neznají závist, nevěru, zlo,
to pevné kořeny spolu je pojí,
láska se často roztříští jako sklo.

Les o lásce pohádku mi vypráví,
vánek jakoby nechtěl zůstat pozadu,
hladí mne a utěšuje - to se napraví,
les mi našeptává - nedívej se dozadu!

A já je poslouchám a věřím,
že klid a ticho přeruší lásky píseň,
přijdu jim říct o lásce a jim se svěřím,
poděkuji za vše, že pomohly překonat mi tíseň.