Odcházím, má lásko

Odněkud zdáli zaznívá kantiléna,
v šeru pokoje sedím a přemýšlím.
Ve váze pyšná, krásná chryzanténa,
jen těžko může tušit, co zamýšlím.

Co během chvíle člověku projde hlavou,
občas z okna pohlédnu, nic ale nevidím.
Trápí mne myšlenky, jak poznat lásku pravou,
že často se někdo zklame, ani se nedivím.

Chryzanténa prazvláštně voní,
tak trochu omámí moje smysly,
nemohu zastavit, co v hlavě se honí,
měsíc a hvězdy si na oblohu vyšly.

Měsíc zvědavě pohlíží do pokoje,
každičký kout se prosvítit snaží,
chce zbavit mne mého nepokoje,
jeho zájem o mne opravdu blaží.

Chci odtud odejít, ale nemám odvahu,
jen po malých kousíčkách ji sbírám,
stále máš lásko nade mnou převahu,
slzy smutku z tváří svých stírám.

Bych se nebála, rozsvítím si lampičku,
už mně tma v pokoji tolik neděsí.
Na tvoji fotku, zahledím se chviličku,
neznám nikoho, koho rozchod potěší.

Jsem definitivně rozhodnuta a odcházím.
Naposledy se rozhlédnu po věcech známých,
teprve teď ve své duši klid nacházím,
tady jsem přece šťastna byla v dobách dávných.

Rozloučím se pohledem a zavřu za vším dveře,
jen vzpomínky na tebe, ty odejdou se mnou.
Poslední vzkaz pro tebe - nalepím na dveře"
"Byl jsi to nejdražší a přesto loučím se s tebou".