V potu stoupám od Újezdu kolem Máchy, který sní za mnou město ještě šumí přede mnou se Petřín skví. ⠀ Cesta tiše zvedá v hrudi starý neklid, letmý strach v každém kroku něco budí co je skoro na dosah. ⠀ Nahoře mě vezme ticho pod koruny do zahrad růžoprach se chvěje vzduchem jako by chtěl tiše hřát. ⠀ Stromy drží měkké stíny vůně rozlije se v sad květ v kapkách drží světlo tiší dávný vnitřní hlad. ⠀ Kdysi z hospody jsme v noci šli k bludišti, sotva stát pod lampami vlála slova mládí neumělo spát. ⠀ Hospoda tam stojí pořád má v oknech už jiný šat u stolů a nových tváří mládí nelze objednat. ⠀ Na Petřín si každý nese něco z let už minulých nové lásky, staré ztráty stopy v travách petřínských. ⠀ "Jsem tu jako dvorní dáma" řekla dívka, šel z ní jas a Petřín ji připnul k šatům jako stužku dávných krás. ⠀ Potom ticho přejde v štěstí tělo samo zvolní chvat člověk náhle v sobě zjistí že čas umí znovu zrát. ⠀ Až pak půjdu dolů z kopce ponesu si něžný vzkaz Petřín vrátí moje srdce tam, kde prvně mělo hlas.