Poslední noc (část z připravované delší práce)

Sedí tiše,
sedí sám.
Ke kamenné zdi přikován.

Ticho jeho duši tíží,
osudná hodinka se mu blíží.
Má čas svědomí zpytovat,
než na šibenici se bude pohupovat.

Nic nenaruší noční klid,
ulehl k spánku celý lid.
Jen jemu nedají výčitky spát,
přestože na lože ulehl by rád.

Ach světe temnoty!
I v tichu tvé noci ční noty.
Každý ševel listu na stromě,
každý krůček myšek po domě.

On však necítí ani ty,
lehké zvuky temnoty.
V kamenném předsálí hrobu,
pociťuje jen práva zlobu.

Ničím nejsou pro něj okovy,
Nejsou pro něho úzké mříží otvory.
Avšak ticho jeho duši nesvědčí,
Toť pro něho utrpení největší.

„Drtí mne! Mé plíce!
tělo hoří jako zapálená svíce!
Srdce mi svírá chladná pěst,
co do duše vkládá mi znepokojivou zvěst.“

„Zvony zní! Půlnoc!
Ach, přede mnou celá noc!
A jen sám budu tichem blouznit,
a vinou se rmoutit.“

Sedí tiše,
sedí sám.
Nočním tichem,
v nitru roztrhán.

Ticho a tma na něho se tlačí,
a sotva než všimnout si toho stačí,
kosu v temnotě nad sebou spatří.
Trhne sebou a siluetu nad sebou zří.

„Tak jsi tu pro mne zde,
Přišla jsi, jak jen rychle to jde.
Netrpěl jsem již dost?
Prosím udělej mi poslední laskavost!“

I smrt pravila:
„K čemu spánek by ti byl?
Akorát by ti přitížil,
jak mnoho, nemáš ani zdání,
ale pokud je to tvé poslední přání.“

Kostnatá ruka na čelo mu sáhne,
a dá mu, po čem jeho srdce prahne.
Pomalu se oči klíží,
pomalu hlava na prsa padá.
Spánek už se blíží,
pozornost snílka opadá.

Oči jsou již zavřené,
a pódium ke hře,
je tak připravené.
Pod těžkými víčky to vře.

Obrazy barev mocně vybuchují,
Víří a rychle se proměňují,
Sami sebe do sebe pohlcují,
A náhle, postupně se rozostřují.

A v nich spatřuje tváře,
Z barev nejasných,
Jak vystupují z záře,
A v nich mnoho obličejů známých.


Jedna postava však,
je důležitější nežli ostatní.
Jen k ní obrátil svůj zrak,
a zalapal po dechu.

I ve snu cítil její vůni,
a na kůži pohled její.
Topil se v něm a zalykal jako v tůni,
ve které duše mrtvých,
roztrhat na kousky ho chtějí.

Tak stáli naproti sobě,
živý hleděl do mrtvé tváře,
mrtvá tiše ho pozoruje.
Kůže na lících se jí páře.

A pak po hodné chvíli,
slzy zaleskly se v jeho očích.
Vše o čem kdysi spolu snily,
skončilo v koutech mysli temných.

A ty dvě slzy na líčkách,
jediné dvě kapky,
třpytící se jako ranní rosa v lučinách,
přes rty na zem spadly.

Jen co zemně se dotkly,
jen co do prachu se vsákly,
rty mrtvé se pohly,
a tu promluvily.

„Vrah jsi můj, můj jediný!“
Zamilovaným hlasem pravila:
„Ó, jak dlouho jsem po tobě bažila,
můj miláčku milovaný.“

„Odpusť,“ zaznělo jen,
z jeho třesoucích se úst.
Ona však pokračovala dál,
namířila na něj obviňující prst.

„Za nedlouhou chvíli,
jen co zvony půlden ohlásí,
a ty ujdeš poslední míli,
kat se o právo na tvé hrdlo přihlásí.“

„Pak, navždy spočineme,
v temném hrobě spolu,
lepé než na manželském spacím stolu,
navždy, ano navždy! Se obejmeme.“
Tak mluvila k němu,
s něhou milenky zamilované.
A tiše prozpěvovala mu,
láskou písně prošívané.

Uběhly tak dlouhé okamžiky,
teď však je konec snění.
Před očima má snílek znovu mžiky,
Když rozespalému okovy nasazují.


Z cely vyvlekly ho,
bosé nohy po zemi kloužou,
do šibeniční kazajky a bot oblékly ho,
za chvilku se sním z pranýře zhoupnou.

Na náměstí před káznicí,
lidí rojí se již dav.
Stojí a užívají si slunce pod šibenicí,
a stín u koše utnutých hlav.

Již přichází hlavní hrdina dne,
krutý milenky vrah.
Lid proti němu nenávistně žhne,
konec je stráží o klid snah.

Starý soudce klid si ale nastolí,
když do vzduchu třeskne pistolí.
Pak rozsudek vyřkne:
„Ať se zabiják zhoupne!“

Kat mu tedy oprátku nasadí,
a naposledy pomodlit se dovolí.
Pak propadliště pod ním povolí.
A dav spokojeně zařičí.