Růže

Svírá chlapec rukpu svou
marně čeká na milou.
Nepříjde již v tento den
marně bude čekat jen.

V tu chvíly zjevil se mu rarášek
oblečen stejnou barvou jako hrášek.
Promluvil k nešťastnému milenci
co polapen jest v milostném pletenci.

Nepříjde dnes ani zítra,
je dočista mrtvá.
Tu smutnou zprávu nesuti sem
v duši hluboce zarmoucen jsem.

Avšak nabídku pro tebe mám
svou kouzelnou mocí jsem znám.
Dívce tvé život navrátím
vše v dobré zas obrátím.

Malá je cena má
nutně však nezbytná!
Potřebuji růži z rukou tvých jen,
abych zas navrátil tvůj oživlý sen.

I kdybys větší cenu měl
a já nic neměl
život svůj bych dal
všeho pro ni bych se vzdal.

A tak podal rarachovy růži,
aby zachránil tu, po které jeho srdce touží.
Mužík hrábl po své odměně
a v jeho tváři došlo k proměně.

Oblyčej skřivil se v šklebu,
radosti, ne vzteku.
Malé růžky vykoukly mu z převleku
a milenec pochopil svou chybu.

Vrůži byla celá jeho láska, jeho cit
a rarach tak mohl jeho srdce na dlani mít.
V zoufalství k měsíci
oželel milenec svou kytici.

Zatímco jeho žal
plamenem k hvězdám plál
v domě obklopeném tulipány
litují páni,naříkají dámy.

Ve světle svící
vypadá mrtvá jako snící,
avšak obestupuje ji chlad
co naplat, že její život mlád!

Matka v koutku brečí
sestra těšit jí běží.
Nikdo si však nevšímá,
že zázrak dít se začíná.

Plamenem svíce vítr pohupuje
letmí stín k rakvi se přibližuje,
jest tmavší než noc
vstoupí do jejího těla skrz nos.

Vdechla, oči oteřela
a ruce v pěst sevřel.
Co to děje se s ní?
Bdí či sní?

Znovu bije srdce její
nic krásnějšího snad není
znovu hruď se jí zvedá
jak zrychleně dýchá.

Avšak co to kolem sebe vidí
proč kolem ní je tolik lidí?
Proč má na sobě sváteční šaty
a proč brečí kolem ní tety?

Zplna hrdla zvolala: Matko!
Ta naříkat přestala: Dcero?
zašuměl celý sál
oheň rozruchu kol splál.

Jaký to skandál!
Toho jsem se jakživ nenadál!
Křičí přes celou síň
obtloustlí hrabě Helfgrín.

Mrtví ať v hrobě leží
k bohu, neb ďáblu běží,
avšak z hrobu vstávat
je stejně nemravné jako z lásky se vdávat.

Helfgrín se sklenky chopil
a naráz ji dopil.
Pak s velkým hlukem
odešel pod domovním obloukem.

Matka nehleděla na Helfgrína
a v doprovodu svého syna
k rakvy přistoupila
a slzami líčka svá pokropila.

Ach dcero milá
myslela jsem, že jsem tě ztratila.
Avšak zázrak se stal
tvůj život bůh uchoval.

Neslyšela však dcera matku
srdce její bylo plné zmatku
Kde je Oliver můj?
Musím ho vidět stůj, co stůj!

A tak vstala z lože
a ach můj bože!
Vyběhla ven
na matku pohlédla krátce jen.

Bosá běžela
oděna tak jak ležela
běžela dál a dál
až tam kde Oliver v mrazu stál.

Přiběhla až k němu,
ale stál již po kolena v ledu.
Avšak z posledních sil
pohledem se do ní vpil.

Cos to pro mě udělal?
Svou duši za mnou obětoval?
Cítím jak do hlubin se propadá
srdce mé z toho usedá!

A k čemu byla by mi duše?
Bez tebe zní mi smích suše
bez tebe není pro mne modré nebe
bez tebe nevážím si sám sebe.

A tak postupoval led
poslední jeho patřil jí pohled
poslední slova jeho
než pohltil chlad celé tělo.

Slzy po tváři ji stékají
od srdce plameny bolesti šlehají
nedokáže však ani srdce žár
rozehřát led kterým je rozdělen nešťastný pár.

A tak na kolenou dívka prosí
měsíc odraz jejich smutku nosí.
Nic však není ku pomoci
smutek vládne temné noci.

Na stromě nad ní
skřet se šklebí
oči mu radostí
jen jiskří.