Rváčka s časem

Při západu slunce
tekla slza prudce,
jedna za druhou.
Čímže to bylo?
Žeby pouhou touhou?
Ano - na začátku byla myšlenka pouhá
a jak nečekaně se z ní stala touha.
Už jsem zkoušela vyslechnout
pár minut ticha a vyhasnout,
slýchávat, že co nezabije, to posílí,
bohužel, zcela marně, neuposlechnuto.
Když rozum opustil tělo
a srdce si dělalo, co chtělo,
chtěla jsem jen tebe,
svůj malý kousek nebe.
Ty jsi se sladce usmíval nahoře,
ale ve mne bylo smutku moře.
Snad jsem doufala v záchranu, pomalinku,
tak jako národ v rytíře z Blaníku.
Bezhalvá úvaha v mé hlavě:
Žít, či nežít, pro mé Slunce hlavně.
I zjevil se zde další - pro mne Měsíc,
k jeho činům snad přirovnat lze jen - nechutné zneužití situace,
topil mne v poháru ironie.
Ačkoli jsem to nechtěla vzdáti a pomstiti se,
nechala jsem se poučiti
- chtěla jsem věřit na lepší zítřky.
I přes to, že nebylo moc času,
naslouchala jsem vnitřnímu hlasu.
Křičela jsem do tmy strachu,
naše iniciály psala do prachu
a beznaději se strachem postrčila ke krachu.
I vyplatilo se mi s časem pohrávati,
vítěznou ódu mi nechali vyhrávati.
A sedím tu dnes,
píšící pár řádků poezie, jako pes,
ptáte - li se s kým?
Se Sluncem mým.