Samota

Tvé vlasy již dávno stříbro zdobí,
vše, co dalo se, snažili se spolu prožít.
Co ale dál čeká nás - kdo ví,
já chtěla bych život v lásce dožít.

By láska byla přítomna všude kolem nás,
toť úkol někdy přímo nad lidské síly.
Když ji hledáš a najdeš - unikne zas,
tak popros o pomoc lesní víly.

To ony zavedou nás do pohádky snů,
kde jen kouzlo zapomnění vládne.
Nebojme se, že konec bude sladkých dnů,
ve kterých zdá se, že člověk mládne.

Jen někdy v životě stávají se takové zázraky,
ale proč nic takového nestalo se nám?
Vše to krásné, dávno schovalo se za mraky,
člověk nakonec na světě zůstane sám.

Se samotou se pak dost těžko vyrovnává,
svět kolem něho už není jak dříve byl.
Proč najednou hodnoty své přerovnává?
Mic platno, odešlo štěstí a jen smutek zbyl.