Sedím takhle na obláčku,
pozoruji cvrkot pod sebou,
jsem tu jenom na otáčku
a mám toho tolik za sebou.
Je krásné pozorovat svět,
ale jen když vládne mír,
pak louky jsou samý květ
a život jeden velký vír.
Jak přepestrá je paleta,
té krajiny pode mnou,
taky každý den se nelétá
a les zpívá píseň dojemnou.
Ale mě přesto nerozpláče,
já lásku všude vidím,
občas i nějakého paroháče,
ale mluvit o tom, to se stydím.
I to k životu občas patří,
jen stávat by se to nemělo,
pak nás netěší ani zpěv ptačí,
jen k smutku, nás to přimělo.
Někdy si pro dobrou náladu zaletím,
pak plnými hrstmi, ji pošlu na Zemi,
celý svět tak na obláčku obletím,
ne - my nejsme ještě vůbec ztraceni.
PeopleSTAR (7 hodnocení)