Sen o lásce

Žízeň

Byl krásný letní den a já kráčel osamělý tichou ulici.
Nikde nikdo, jen já sám, smutný a bez lásky.
Slunce svítilo mi nad hlavou, já šel dál, ve stínu stromů, abych neokusil jeho žár.
Srdci mě blízké mi zněl jen ptačí zpěv.
Bylo horko, já žízeň měl. Pít jsem chtěl.
Pil bych vodu z dlaní mé lásky.
Nikde nikdo, jen já sám.
Na konci té ulice, byla žena, stála tam.
Já věděl, že budu pít z dlaní té ženy.
Já kráčel dál, ve stínu stromů, k té dívce spanilé.
Netušíc však, že se tím můj život změní.
Každým krokem blížíc se k ní,
jsem byl její krásou omámen víc a víc.
Ja zapomněl na žízeň, že chtěl jsem pít.
Do očí přál jsem si jí pohledět.
Chtěl jsem ji mít.
Ach, je tak krásná, nádherná, nejjasnější hvězda.
Ač žíznivý jsem byl, z jejích dlaní bych pil, já mlčky stál a do smutných očí se díval.
Že je sama bez lásky, jsem nevěděl.
Že je krásná, nádherná, nejjasnější hvězda,.... né hvězda, je anděl, anděl mé duše,... jsem ji pověděl.
Usmála se, oči září.
Ja ruku ji nabídl, pohladil po tváři.
Nebuď smutná, pojďme spolu.
Tou tichou ulicí, tam až dolů.
Ruku mou přijala a pár slov dodala.
To po tobě jsem žíznila.