Smutek

Před smutkem utíkám do krajiny snů,
o velikém štěstí sním a cosi mi našeptává:
"Neboj se,ještě není zdaleka konec všch dnů."
Proč mne ale smutek neustále vyhledává.

Podvědomě cítím,jakoby za mnou potichu kráčel,
nemohu se vůbec zbavit pocitu, že je tady se mnou,
proč ale chce, by jen pláč mé tváře smáčel
a mé prosby, by šel zas dál, s ním ani nehnou.

Všechno kolem snad pláče se mnou,
odnikud se neozývá vůbec žádný smích.
Sama procházím tou krajinou temnou,
přijde radost, než napadne první sníh?

Tolik bych konečně už chtěla tomu uvěřit,
že smutek zabloudí a nenajde cestu zpátky.
Nějaká síla snad existuje, kterou bych mohla pověřit,
by navždycky ukončila ty jeho smutné hrátky.

Pak by se úsměv zase objevil na mé tváři,
s láskou by hřálo nás i sluníčko.
Podívej se do mých očí - štěstím září,
o lepší další dny poprosím maličko.

Ať smích rozléhá se celým širým krajem,
ať květy na loukách pro radost mi voní.
My putujem životem a na něco stále si hrajem,
jen já chci pro lásku konečně žít - jenom pro ní.