Smutný podzim

Smutný podzim se k nám pomalu vkrádá,
list za lístkem k zemi tiše padá.
Kapky rosy na větvičce jako slzy,
já smutně se ptám: "Přijdeš lásko brzy?"

Smutno je snad všude, v srdci i v mé duši
a přes to přes všechno, mé srdce jen pro tebe buší.
Jaro zas krásně vystrojí vše kolem sebe
a já pevně věřím, že zas uvidím lásko tebe.

Proč ten podzim většinou přináší smutek jen?
Tebe objímám, zas je to ale jenom sen.
Podzim pláče, studí, pohlazení pro mne nemá
a tvá ústa zůstávají neustále němá.

Jako by tvůj hlas ztratil se někde v dáli,
dívám se - ne, to jen v tvých očích slzy se mi zdály.
Spíše snad se dočkám, že i kámen ve skále změkne,
jen s tím kamenem na tvém srdci, nikdo nehne.

Listí žloutne, opadává, tma brzy zahalí celý kraj,
Amore, prosím vystřel svůj šíp - na strunu lásky hraj!
Venku najednou jakoby všechno plakalo,
přesto jsem šťastna, že jednou mně štěstí potkalo.

Dnes snad už je marné volat jej zpátky.
Co vlastně to štěstí bylo? To byly jenom hrátky.
Podzim nás také zkouší a hraje si s naší duší,
co může ale všechno zavinit, to sotva asi tuší.

Podzimní větry ať pryč chmury odnesou,
ať smích přes hory a doly opět přenensou.
Pak opravdu nastolí se všude klid a mír
a zlo s dobrem navždy uzavřou smír.