Ticho lesa

Ztichlým lesem zamyšleně kráčím,
cestu lemuje mi vzrostlé kapradí.
Ale proč na svět se tolik mračím
a kdo ztracenou lásku mi nahradí.

Stromy tiše šeptají si spolu,
v korunách stromů se objímají,
smutně také dívají se dolů,
snad o životě lidí přemítají.

Jak rozdílné jsou tyto dva světy!
Vždyť lidé nejsou přece ze dřeva.
Člověka potěší už třeba jenom květy,
to stromům opravdu je netřeba.

Tvrdé srdce ze dřeva opravdu mají,
ale když pod nimi lesem kráčím,
s nimi dobře je mi až dech se tají,
proto tam své kroky tak často stáčím.

Les tichounce šumí, zní to snad jako zpěv,
jen na chviličku mne svou písní ukolébá.
Už odejít jsem chtěla, ale vracím se zpět,
najednou utichne a žádný zpěv sem nedoléhá.

Snad i stromy ke spánku se uloží
a já vstříc zase nové lásce se vydám.
Unést musím, co osud na bedra mi naloží,
ale už nikdy si lásku vzít nedám.