Do noci temnýma očima blýská les, srpen se prodírá pralesem klasů a hrne mou krev po řece na starý jez, kde v olších praskají jiskry tvých vlasů.
Že jsme se nesešli tenkrát? Že zdaleka obcházím smrk, který jako já stárne? Vysoký srpne, ať tě má váhavost neleká, hrej tomu, kdo přijde tam na schůzku za mne!