U pražské Lorety - Jaroslav Seifert

Na starých schodech k Loretě
blouznivou větu po větě
do vlasů šeptáš komusi,
kdo rozumět ti nemusí.
Když ohlédneš se, kde jsi stál
a co jsi dříve neviděl,
anděla spatříš opodál,
jenž stojí tu, však bez křídel.
Kdo už vás líbal na čelo
a kolik mužů probdělo
bezpočet dnů a nocí svých
u očí hnědých, studených?
Dnes je tak těžko na světě,
a co jsem tehdy vlastně chtěl
na starých schodech k Loretě,
kde čas i křídla zurážel?
Kamenná křídla komusi,
kdo už víc létat nemusí,
kdo z tíhy svého podstavce
nemusí myslit o lásce,
kdo viděl kolem Lorety,
jež trčí tu tak omšelá,
už kráčet víc než staletí,
jež rodila se, umřela.
Však v téhle chvíli pojednou
zašumělo cos nade mnou
a já jsem ve tmě uviděl
vzlétnout tu sochu bez křídel;
zatímco létla, já tu stál
a držel ruku komusi,
kdo na to vůbec nečekal
a rozumět mi nemusí.