Desetkrát napadl sníh do klína Venuši
v parku
a ona lehounkým gestem jej pokaždé smetla.
Ústa jí přelétl úsměv a ňadra vztyčila hroty,
drážděna pohledy chodců a doteky světla.
Kameni, co je to v tobě? Kameni, Venuše,
země!
Dovol, ať v tebe vstoupím. Otevři
přede mnou dveře,
abych poznal, čím mlčíš, čím žhavíš
studený křemen,
čím probouzíš ňadra a rty a divoké keře?
Jehla se zlatou nití se začíná probírat
ve mně,
zima se rozpouští zvolna v leptavém louhu.
I skřivan prorazil strop a k obloze nese
závrať kamenných soch a jejich třaskavou
touhu.
PeopleSTAR (3 hodnocení)