Rok k roku vrší se vráska k vrásce. Do vlasů babí léto slétlo podzimně. A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se: „Máš ještě… máš mne rád? A neopustíš mě?“
On dlouze dívá se na známé rysy její, v nichž plachý dívčí stud zas vidí po časech, a šeptá: „Kdyby bylo stokrát podzimněji, co lásce po mládí? Co lásce po kráse?
Tak jako pták je zavřen pod poklopem nebe a nemá z něho kudy ven, tak já do tvého života jsem navždy uzavřen."