Žárlím

Žárlím na slunce, co každý den tě hladí,
žárlím na měsíc, že svítí na tvou tvář.
Na světě je tolik věcí, co mi strašně vadí
a pořád nikde nevidím tvých očí zář.

Každý den s tebou si sluníčko hraje,
hřeje tě a na zem vrhá tvůj stín,
večer, co večer, odchází v jiné kraje,
ale ráno, když vstane, rozežene každý splín.

Proč se mně to milé sluníčko vyhýbá,
když tolik toužím po jeho pohlazení.
Když se zahledím na tebe, tvůj pohled uhýbá,
snad se ani nedočkám od tebe pomazlení.

Žárlím i na tvůj hrníček malý,
tvé rty se jej jemně dotýkají,
jen můj vřelý cit je k tobě stálý,
ale tvé zasněné pohledy, se asi mně netýkají.

Sluníčko, řekni jí ráno - pěkně prosím,
že tady na ni netrpělivě čekám stále,
ve svém srdci velkou lásku k ní nosím
a věřím, že v růžový květ, svět promění se náhle.