Znáš ten pocit?

Je to prchlivý a nedá se to snadno získat,
je to zákeřný a když to máš, nemůžeš skoro normálně vnímat.
Je to tak úžasný, že máš chuť jen poblázněně zpívat.

Je to bodavý, že i ve dne se začne nebe najednou stmívat,
je to něco, co chceš dát a zároveň musíš toužebně příjmat.

Hlavně je to něco, co nemůžeš jen brát,
protože to znamená tomu druhému tím srdce drát.
Pokud teda neplánuješ úmyslně a potajî týrat,
ale jak se pak můžeš vůbec do očí dívat?
Když to umíš všechno tak skvěle v sobě skrývat..

Taktéž tě uklidňuje náruč, která tě bude podle potřeb svírat?
Svírat tak pevně, že nebudeš moct ani dýchat..

Chceš i ty něco víc a ne se nechat jen tak povrchně píchat?

To já bych snad radši volila umřít,
než se na něco takovýho muset dennodenně dívat.

Jiná už nebudu a vsadím se,
že i za pár let si budu dál ve svých iluzích směšně lítat.

Jestli máš něco proti, tak rovnou rychle uteč,
dřív než tě začnu natvrdo z tý falešný kůže svlíkat.

Mám se ráda na to, abych se nechávala lacině,
jak malá coura využívat,
to budu radši svým časem úplně jinak plýtvat..

A nebo taky můžem přestat mluvit
ty půjdeš blíž, mlčky mě začneš drze svlíkat,
a pak už jen budeme slastí celou noc vzdychat.

Uvidíš, bude to výhra..