Zničená stářím

"Usínám v obětí starého muže,
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mne jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.
Pocity neklidu ve mne se bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mě touží.
On pro mne zžírá se pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.
Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vide,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.
Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec, když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.
Do dlaně vkládám si ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí."

A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila s těží.