Zpověď

Omlouvám se ženám, paním, slečnám,
má omluva nechť padne před tvůj práh,
já nevěřil jsem, že láska může být věčná,
že vzpomínky na tebe nepromění se v prach,
proto omlouvám se zvlášť tobě,
neb stále cítím co tenkrát nás pojilo,
neb stále toužím i v této době,
aby se zázrak stal a nikdy nic nás nerozdělilo,
pozdě však plakat nad rozlitým mlékem,
můžu přeci o tobě alespoň snít,
tak věřil jsem, že odezní to věkem,
neb jeden druhého už nemůžeme mít,
žádám tě jen o malou laskavost,
vyslyš prosím teď mou zpověď,
vím, že není to nejspíš žádná radost,
ale slibuji, že nebudu čekat na odpověď.

Čekající v chladu na zastávce,
já vyhlížím jen ladnou chůzi tvou,
zamyšlený u rozdělané práce,
očekávám tvou ručku pojící se s mou,
tvůj roztomilý úsměv si vybavuji,
vždy když uléhám v noci ku spánku,
a potají se pokaždé trochu raduji,
když tvé vlásky vlají v lehkém vánku,
tvůj pohled vrývá se mi přímo do srdce,
pro tvé oči by se přestaly vést války,
pro tvou krásu každý den vyjde slunce,
pro tvou lásku by každý zdolal všechny dálky,
pro jeden polibek by ti snesl modré z nebe,
jsi to nejcennější co získal jsem i ztratil,
já neodpustím si, že nevážil jsem si tebe,
že byl jsem to já, kdo všechno zhatil.

Jsi pro mě nadějí i víc,
vím že nezasloužím si už nic,
nebyl jsem tím princem vysněným,
šťastná budeš snad s jiným.

Budeš navždy v mém srdci Veverko...