Svoz

Chci být hoden jejich pláče,
cítit štěstí,
když jsme spolu zase
a smát se,
každodenní rutině,
v tempu poklidném,
růst a prolínat se sliby,
jež jsme si mezi sebou splnili.
Jako ti co věřili a věděli,
kde jejich kostel bude stát
a že tam črní jako stav,
by uděloval řád,
tomu kdo sídlí krajinu
a věděl,
co z dálky vždycky zahlídne,
v pusté matce našich domovů,
populaci pomoci,
by ty obnosy,
kryli všechny naše hrozby.
Černčice- činí se být spokojená vesnice
a mě to nutí přemyšlet,
jak v před jít tež,
byť by každý zapoměl,
odkud je má krev
a že v těchto zdech,
jsem vyrůstal,
jako bytuska bezbraná,
v okouzlení krajiny,
jež mohl navštívit
a bavyt stíny své mysli,
tím co si vymyslím,
abych zjistil,
že přejít sem nebo tam,
neznamená,
že jsi cestu nevzbuduju sám,
se zájmy lidí- co nesou ten práh,
k upevnění cesty rázu,
by se v tom odrazu,
víc dobrých lidí potkalo,
jako zrcadlo,
co by tě za tvé činy omládlo,
byť jen pohledem,
jak to dopadlo,
když budeš netáhlo.