Dívka z obrazu

Krásná dívka na mně z obrazu se dívá,
havraní vlas a oči jak hluboké lesní tůně.
Sedím před obrazem a v pokoji se stmívá,
hledím na ní zamilovaně a srdce láskou stůně.

Kéž z obrazu vystoupit by mohla - jen na malou chvíli,
bych ji mohl obejmout a zašeptat: "Mám tě rád."
Proč jen ten malíř ji maloval s tak velikou pílí,
dnes bych se trápit nemusel a v duši klid měl snad.

Když večer měsíc, svým světlem obraz ozáří,
nemohu spát a s ní si dlouho povídám.
Ona pak do snu mi vejde a kolem krásou vše rozzáří,
jen zase ráno se smutklem - na obraz se podívám.

Já vím, tys uhranula mne svou krásou svojí,
jak jenom se zbavit toho strašného prokletí?
Sundal jsem proto obraz ze zdi - dnes za skříní stojí,
vždyť tady snad visel po celá dlouhá staletí.

Nebyl jsem asi sám, koho okouzlila za ty roky
a kdo snadno podlehl jejím uhrančivým očím,
snad i já na tom vinu mám, že právě tam stočily se moje kroky.
Dnes jinou rád už mám a jen kolem ní se točím.

Není sice tak krásná jako dívka z obrazu,
ale zato je skutečná a živá - a tak to má být!
Naše láska je příliš silná, nebojím se podrazu
a po dlouhých letech snění, chce se mi zas žít.