Hořká pachuť tzv.lásky

Opřená o zeď, mlčky sedíš,
žalem zlomena, slzami drink svůj ředíš.

Uvězněna ve své bolesti, jak princezna smutná ve věži,
čekáš na chrabrého rytíře? V dnešní době? Dočkáš se stěží.

Znechucena trapnou mužskou ubohostí,
zhnusena jejich neodolatelnou (ne)dokonalostí.

Proč zlynčovali Tě za upřímnou lásku, ani já to nechápu,
je snad trapnost umět vyjádřit své city? S Tebou soucítím, oči jim vydrápu.

Zahleděni jen sami do sebe, ve své ješitnosti,
vykopat ze sebe trochu gentlemanství, projevit k ženě, špetku ctnosti.

Netrap se pro hlupáka, který ani za mák si Tvých citů neváží,
sama časem bys zjistila, co na krk sis uvázala, tunové závaží.

Hořká pachuť v srdci, ten poslední záchvěv takzvané lásky,
svou schopnost milovat, si zachovej, jak holčička malá na památku své první vlásky.