Jed

Prázdnota nicotná bere mi dech,
proč pokaždé mám takový pech.
Slzy dopadají na můj stůl,
je to jako bych v ráně měla sůl.

Opět jsi mi lhal, prý pro dobro věci,
teď se však cítím jako lapená v kleci.
S jinou usínáš a zase se probouzíš,
proč tedy mě stále odsouzíš?

Láska se mění a není věčná,
nevím proč nastala ta doba temná.
Začínám mít velkou zlost,
proč jsi pro mě takový skvost?

Utíkám dál sama před sebou,
vzpomínky mě vážně už je*ou.
Otvírám svou tajnou zásobu léků,
místo toho měla jsem raději sníst veku.

Oprátka se už pomalu svírá,
v mém srdci zůstala veliká díra.
Léky změnily se ve smrtící jed,
můj život nebyl nikdy žádný med.

Proč píšu tyhle mrtvé řádky,
v hlavě slyším naše zbytečné hádky.
Nechápu proč se to muselo stát,
sama sebe začala jsem se bát.

Snad odpustíš mi všechny mé hříchy,
Satan ze mě musí umírat smíchy.
Zahrála jsem si snad na hrdinu,
k těm jedům dala jsem si taky lihovinu.

Asi trpím únavou a mám mdloby,
vidím v dáli osobu kopající hroby.
Z hrůzou tvou tvář poznávám,
v tu chvíli však dech postrádám.

Chladnokrevně se na mě usmíváš,
přestože do očí se mi nedíváš.
Už jsem vzhůru z toho snění,
všechno okolo mě se mění.

Realita mě teď za živa pohřbívá,
tak to už na světě zkrátka chodívá.
...