Krejčí Jehlička

Na vysočině krejčí Jehlička žil,
řemeslem těžce a chudě se živil.
Práce nekalá a než zahubí ho nuzota,
vydá se raději na zkušenou do světa.

K večeru usedl u lesa cesty krajnice,
vyndal z ranečku chleba krajíce.
Ozval se velikého bzukotu vzruch,
na chléb s povidly sedá si roj much.

Jak slastně mlsají na jeho krajíci,
sedm jednou ranou zabije čepicí.
Písma ta velká do daleka svítí,
vyšil si je na čapku červenou nití.

Lidé se diví, kde tu hrdina se vzal,
povolá ho k sobě sám pan král.
Když tak silný jsi a nemáš strach,
za pytel zlaťáků zbav nás obra v horách.

Krejčí chytil skřivana a koupil kus tvarohu,
šplhá se za obrem do jeho brlohu.
Obr se osopí, mou sílu jistě nemáš,
nevím cos zač, mě nikdy nepřekonáš.

Obr mačká kámen, až vody vyteklo,
chytrý krejčí tvaroh, až teče mléko.
Kámen obrem do výše hozený,
až po hodině spadne k zemi.

Krejčí vyhodí skřivana místo kamene,
ptáček uletí a na obloze zůstane.
Přespíš u mne krejčíku, jsi zdaleka,
obr postel v noci mečem rozseká.

Chytrý krejčí do slámy se schoval,
spícího obra jeho mečem sťal.
Není vždy třeba velikosti a síly,
když do hlavy moudrost se uchýlí.