Libovali jsme si v lumpárnách (vzpomínka na dětství)

Prohlížím si fotky z dětství,
kdesi vzadu se krčí závist,
jo, to bylo krásné dějství,
vzpomínek, nemůže se člověk zbavit.

Jsou to překrásné vzpomínky,
na všechny kamarádky a kamarády,
tenkrát jsme byli blázínky,
ale drželi jsme vždycky dohromady.

Nikdo na nikoho nic nesváděl,
vždycky jsme byli potrestáni všichni,
málokdy někdo někoho podváděl,
když někdo se ozval, řekli jsme - ztichni!

Nebyly počítače, nebyly mobily,
přesto jsme se nikdy nenudili,
po poznání jsme se pídili,
s plány na lumpárny, jsme se probudili.

A že jich opravdu nebylo málo,
na višně do cizích zahrad chodili,
i sluníčko se na nás tenkrát smálo,
to až později v sadu, k sobě se tulili.

I těch rozbitých oken bylo dost,
rodiče je chodili zasklívat,
pokaždé měli pořádnou zlost,
ale nám nevadilo, občas si zazpívat.

Bruslit jsme chodili na řeku,
žádné zimní stadiony nebyly,
znali jsme snad každou paseku
a rodiče s námi, často se zlobili.

Ale naše dětství opravdu za to stálo,
s babičkou jsme drželi černou hodinku,
co nám vyprávěla, v noci se nám zdálo,
chtěla bych se vrátit, jen na malou chvilinku.

Za to krásné dětství poděkovat,
za nezapomenutelné chviličky,
za to, že jsme v pohodě mohli proplouvat
a byla to zásluha i mojí babičky.