Mám tě rád

Nad domy svítí měsíc bílí,
pod měsícem klučina.
Na lavičce sedí chvíli,
na minulost vzpomíná.

Obrazy se v hlavě mění,
nejvíc ten co měl ho rád.
Prý dá se i na modlení,
když vrátí se mu kamarád.

Vlastně je to kamarádka,
odešla, on neví kam,
Přepadla ho depka krátká,
já si něco udělám.

Zjeví se mu silueta,
zírá na ní s údivem.
Jeho nálada jen zkvétá,
kudlu tahá z těla ven.

Z těla teče krve proud,
je pozdě na záchranu.
Přízrak mizí v mysli hloub,
nebe otvírá mu bránu.

Stačilo jen říct mu větu,
říct mu mám tě strašně rád.
Neležel by v černém květu,
láska byl ten kamarád.

Kamarádi, kamarádky,
cizí a i rodina,
ted nad hrobem tiše pláčí
a každý jen vzpomíná.

Nikdo z těch co tu ted stojí,
kromě jedné osoby.
Nevěděly že se bojí ,
samoty a svobody.

Někdy jsou to prázdná slova,
často o nich třeba sníš.
Proto ti to říkám znova,
MÁM TĚ RÁD a ty to víš!