Mé nejdražší (rok 2008)

Říkám si, že může se to zdát složité,
když nad tím dnes smutně přemýšlím,
ale bylo by to zvláštní, rozbité,
když jednoduché to vlastně je,
jen lidé z toho dělají dramata,
raději se někteří trápí než, aby byli šťastní,
je sice pravda, že nejsme zvířata,
že máme silné city, emoce
předstíráme, že láska se nás netýká,
ale toto jednání je jen počátek nemoce.

Nemoc jejíž jméno je zatracení
věčný smutek každý den,
myslíme si, že je to vykoupení,
že je to jen nějaký špatný sen.
ze kterého probudit se kdykoliv můžeme,
myslíme, že se můžeme zase vrátit,
pak zjistíme, že už se na to nezmůžeme,
že nemuseli jsme naše milované ztratit.

A pak si to stále vyčítat,
jen skrčení v koutu pokoje litovat,
a před lidmi jen předstírat,
předstírat, že je vše v pořádku,
na tohle milí lidé nemám morálku.

Já ti proto chci říct,
že tyto hry já nehraju,
Já totiž vždycky chci víc,
A když už někoho miluju,
tak nebudu řešit člověčí zvláštnosti,
nebudu o tebe přestávat bojovat,
protože ze všech známých známostí,
bych toho potom mohl litovat.

Už jenom to seznámení,
srdce mi tlouklo, když jsem tě viděl,
říkám si to přece náhoda není,
u kulečníku tajně jsem tě zřel,
potajmu jsem tě pozoroval
každý tvůj pohyb líbil se mi,
nikdo by se ti tam nevyrovnal,
chtěl jsem jásat, že jsme tam byli my.

Pak poznal jsem tě blíž,
tak šťastný jsem dlouho nebyl,
já proto doufám, že už víš,
že chtěl bych s tebou stoupat stále výš.

Já začal tě mít rád,
vedle tebe jsem se probouzel,
potom ráno pusu ti dát,
vůbec jsem se tomu nevzpouzel.

Teď zase cítím mnohem víc,
a i když mám trochu strach,
budu tě líbat na tvůj líc,
dokud se neproměním v prach.

Zamilovaný úsměv zase mám,
tomu vděčím zlatí tobě,
já už nechci býti sám,
v téhle zvláštní době.

A tak doufám, že budeme spolu,
že budeme se držet za ruce,
a třeba jednou u kulatého stolu,
budeš mít pak něco na ruce.

Ale nechci předbíhat,
budu tě teď muset zulíbat,
moje krásná, milá Veverko.