Neboj se a pusť ji dál!

Láskou už mám srdce zlomené,
k malé kapličce pomalu stoupám,
tam vedou staré schody kamenné,
v jeho uzdravení stále ještě doufám.

Nebylo na tom vždycky stejně,
přece nedávno ještě pro lásku bilo.
Některé věci zdají se tak samozřejmé,
jenomže z lásky, prach málo zbylo.

Takhle to často v životě chodívá,
nejsi určitě první ani poslední,
kdo najednou jiným směrem se zadívá
a láska, co tu byla, pomalu odezní.

Snad někdo nahoře, osud náš řídí,
pomůže a rád pomocnou ruku podá,
to když do propasti člověk najednou se řítí.
Vždycky povzbudí a novou sílu dodá.

Někomu životem tolik lásek proletí,
jen já si myslela, že mám tu jedinou.
Než se ale naděješ, s větrem kamsi odletí
a čekáš, že přijde nová každou hodinou.

Pak na tvé dveře zaklepá nesměle,
trochu se rozmýšlíš, zda ji pustíš dál.
Proč ne, vždyť tváří se tak vesele,
pak člověk pozná,že zbytečně se bál.