Od chvíle,co jsi odešla

Slunce zapadá daleko na západě.Píseň na rozloučenou skončila.Rozcházíme se.Opírám se o veslo ze santalového dřeva hledím na vodu,daleko je nebe,daleko je milovaná,předaleko.Od chvíle,co jsi odešla,nevím,zda jsi daleko či blízko,vím jen,že barvy přírody zbledly.Opírám se o jediný polštář,snažím se vykouzlit zemi snů,kde bych tě mohl hledat.Běda!Sny nepřicházejí,jen mlhavé světlo lampy splývá se stíny.Můj člun pluje po tiché řece za ovocným sadem u břehu.nechávám ti své básně.Přečti si je.Až tě ticho světa ovládne nebo se budeš trápit neklidem.Při západu slunce veslujeme ve člunu.Lehký vánek čeří modrou hladinu a mává lekníny.Na břehu řeky,kde třešňové květy padají jako déšť,zahlédneme procházející se milence.Divoká touha mě rozechvěla.Toužím jim vyprávět o své vášni.Běda,můj člun odplouvá,proud vody jej odnáší.Mé srdce se smutně ohlíží.Dvě vlaštovky a dvě vlaštovky,vlaštovky vždy létají v páru.Když spatří zelenou věž nebo nalakovaný pavilon,jedna bez druhé na nich neusedne.Najdou-li mramorovou balustrádu nebo pozlacené okno,nikdy se nerozejdou.Rychle můj člun klouže po řece pod zamračeným nebem.Hledím do vody,je čistá jako noc.Když mraky přecházejí přes měsíc,vidím je plout v řece a mám pocit,jako bych vesloval oblohou.Vzpomínám na svou milovanou,jejíž obraz nosím v srdci.