Omluva ze srdce...

Život s Tebou, je jako pohádka. Moc mě mrzí, Ta Dnešní hádka. Snad mi odpustíš, všechna má slova, snad Ti je nahradí, tyto milovaná slova. Chci, abys věděla, že mě to mrzí, Káťo, uzavřeme příměří? Doufám že se nezlobíš příliš moc, chci být s Tebou, chci Ti se vším pomoct. Miluju Tě, strašně moc. Chtěl bych být jen s Tebou, den i noc....

Vím že mě nemiluješ, a tahle báseň ti hněv ke mě nezmenšuje. Řídím se jen radami, co mi dáválo srdce. Mozek mi sice říkal: "Proč to píšeš? Proč se furt snažíš? Jenom si tím kůl do srdce vrážíš. Káťa ti neodpustí, jenom jí tím dráždíš. Jako když klackem do včelího úlu mlátíš." Ale já poslechl srdce, které mi tvrdilo, že i v těchto chvílích je cosi pěkného. A co prý nevím, že tím možná i mezi náma ledy prolomím. V tom jsem ho však zarazil a říkám mu: "Srdce moje ty chceš už moc, ty tu přemýšlíš o vztahu na celý život. Bylo by to sice krásné, taky bych si to přál. Avšak je to jen sen, který se mi jednou zdál." Ale jedno přání bych po tobě Káťo měl, a to, že i když nemůžu tvým přítelem, tak aspoň dobrým kamarádem...