POHÁDKA JEŠTĚ NEKONČÍ

Jinovatkou jsou pocukrované stromy,
jako v pohádce si připadám,
míjíme po cestě lidi i domy,
nostalgii na chvíli propadám.

Blíží se pomalu vánoce,
lidé by měli mít k sobě blíž,
procházkou dojdem až k zátoce,
proč se lásko, proč se rdíš?

S tebou chlad nikdy necítím,
hřeje mě přece tvoje láska,
do ničeho se po hlavě neřítím,
ale říci musím - jsi moje kráska.

Jsi pro mě největší štěstí
co kdy mě mohlo potkat.
Pravda, láska si cestu pomalu klestí,
ale já se jí už nemohl dočkat.

A dnes tě mám vedle sebe,
o to víc je kouzelnější procházka,
až měsíc vyjde, pomiluji tebe,
ale tím nekončí naše pohádka.

Ta teprve pro nás začíná
a věřím, že bude mít šťastný konec,
pro mě jsi ta láska jediná,
ať naší lásce, nikdy nezvoní zvonec.