Pohon zvonu sestrčený

K morku zváni, střádat kázání
mezi lidi na dlani, svůj osud záhadný
a vše co jsem zaplnil ze svých depresí,
problém neřeší,
přesto se v před děsím
za co komu mám být vděčný,
že jsem jako neprobádaný vesmír
co ze svými úmysly přesnými,
nerad by se mýlil
a vypustil ze své střížny svět knižní,
kde svou přízní,
každé moudro dobře vyzní
a všichni bližní,
hasíce své emoce,
pomohu vyléčit veškeré nemoce
a v ne posledy oddělit strasti od síly vášní,
studny toho co mě činí zvláštním
taky mohl bych ti dát napít
aby skončili veškeré pasti
a ty se ve své vlasti, cítil šťastný,
jako dub jmen, co ve svých korunách
mají sílu rozum hnát v předání kyslíku
aby se svět mohl vyvléknout
a přimět své kořeny
aby tvořili pevné zázemí,
pro nádech našich dní,
svažitě věřit směru
co bych všechno dovedl,
kdyby se mi zbohatnout povedlo,
jako rozhlédnout se z kraje
a mít o vše živé zájem
a přehled jistoty,
že jsem si to tu vyfotil před a po
a je mi skvěle když vidím ten skok.