Polní

Obímám své příkoří,
vždyť jsem si ho sám vytvořil
a nesu své svědectví,
že se vše dá vyléčit
a tak přemýšlím
kdo mě to vlastně viděl,
když jsem tím procházel
a nadále jdu
a sám v těch obrazech
dělal jsem si smysl v podrazech
co kdo jak poházel
a provázen tonoucím plamenem,
těžko jen do sebe jsem byl zahleděn
a pramení v tom sdělení,
že mé tělo je vězení
toho jak jsem se přeměnil
a srdce věruhodné
zděšený co to vlastně zveřejňuji
a za čím si stojí mé tvrzení
a kdy jsem to vlastně zjistil,
že vše z mé hříčky
nesu duší
když jsem tam do té tyče bušil
prázdnou lahví od vína¨
a svítil fosforem
co sem deset let uschovával
tak v tom průvanu
aby se někoho dotkl můj vztek
co dnes vím že je progrese
aby můj žal byl utěšen
tím že vyslýchám nad čím jiní bádají
a že můj postoj základní
je kuráží srazu
kam ty emoce dávat stranou
abych se stal peřejí splavnou
a mohl dosáhnout co vám chci přinést
abych sám sebe přiměl
a uchoval vzpomínku
kdy jsem na sebe tuhle upomínku oblíknul
a kdy jsem zjistil,
že dost možná někdo z mého rodu
to taky tak myslel
a kolik Siwieců si takhle vyslechl,
nebo kdo z nich si uvědomil to co já
nezávisle na datech
a v těchto obratech
prochází se poznatek
jak prozatím ustát
vše co potažmo
mohlo by mou mysl ovládnout
a v protivenství té touhy
přestal bloudit po okraji
a pustil se za návnadou
co mohla by být mou porážkou
jako obrácená strana
toho na co sahám,
jako Sahara vyprahlá
co by ráda vody
aby mohla znovu zrodit své plody
přítomných vnad
a né klást zbytečné zběsilosti
a pořádně přemýšlet
jak vezír svést
aby se stal zbřesk vších hodnot
a každá polnost měla smysl
jako vše co by se ti dalo vytknout.