Prevíti

Sledoval mě mladík a byl to maník.
Jeden večer do tmy jsem ho zahnal a tím strach jsem mu nahnal.
Druhý pod lampou na čtyřech seděl,byl to zmetek a já to věděl.
Slůvkem pomoc odemně žádal a já důvěru v něm postrádal.
Pomoc jsem mu nechtěl a u něj zůstat nesměl.
Utíkat jsem musel pryč,od něj vzdálenej být víc.
U smrtky na mě další čekal,těžce se mu dýchalo a on na mě tajně mrkal.
Já v tu ránu splašenej jsem byl, nevěděl jsem jestli jsem žil.
Smrtka my pomocnou ruku podává a on se vzteku oddává.
Tomu také utekl jsem z jeho spárů,tak jakou mám tedy životní dráhu.
Umřít ještě nemám,tak životu se oddám.
Ten třetí a poslední z nich je proti,říct má co ti.
Přitom ani nemukne,mé tělo z toho ohluchne.
Z jeho vražedného pohledu,co dívá se do předu.
Do mých očí hledí a přitom v klidu sedí.
Na mě upřeně se dívá,jen děs mu v očích zbývá.
Já bojím se ho moc,kde mám žádat o pomoc.
Je to vrah s ďáblem v těle, smrt to je to co na duši mě teď hřeje.
Už jsem blízko konce mého,co ten zmetek má s tím společného.
On to poslední má dokonat,je tady proto a je to tak.
Já na poslední chvíli mu vyklouzl však a smrt je náhle naopak.
Už to není smrt, ale život.
Tak vyhrál jsem nad nima a smrt zahnal snima.