Pro moje zlatíčka - sjezd ze základky 7.10.2017

Jak překrásné bylo bezstarostné mládí,
dnes už jenom vzpomínat můžem.
Možná nás to trochu ke smutku svádí,
je nám snad život ještě něco dlužen?

My jsme se rozprchli do širého světa
a každý ve svém přístavu zakotvil,
ke štěstí tenkrát stačila jedna věta
a z poháru štěstí, každý chvilku pil.

Takový je ten život - dává i bere,
byli jsme veselí a také někdy smutní,
ale celý svůj život, člověk se s ním pere,
pořád nemůžem být přece na výsluní.

Jediné, co nám zůstává - jsou vzpomínky
a ty nám nikdy nikdo nevezme,
některé možná tlačí jako kamínky,
ale nad starostmi se raději povznesme.

Život čím dál tím víc pádí
a s tím my už opravdu neuděláme nic!
Pryč jsou první lásky, pryč je mládí,
dnes už přece nemůžem chtít víc.

Snad jsme každý život spokojeně prožil,
dnes už si přejem mít jen zdravíčko,
by se každý v klidu třeba té stovky dožil
a věřte, že k spokojenosti stačí, když svítí sluníčko.

Nechtějme už od toho života víc,
buďme spokojeni s tím, co máme,
kdo chce hodně, nemá nakonec nic,
proto i v myšlenkách na to se vzdáme.

Ale stále se budem do Mirovic vracet,
vždyť je nám tak dobře spolu,
v návalu vzpomínek budem se ztrácet,
zasednem vždycky u jednoho stolu.

Jsem šťastna, že mezi vámi mohu být,
jste všichni do jednoho moje zlatíčka,
stačí vaši lásku a přátelství mít,
ale i vám já přeji hodně štěstíčka.

Ještě nad námi sluníčko nezapadá,
proto vám všem přeji jen to zdraví,
nic lepšího teď mi nenapadá,
vše v klidu plynout bude - jak básník praví.