Prvník

Čelisti našich ztrát,
otevírají zrak,
jak každého lháře,
po čase rozpoznat
a pro srovnání odolat,
problémům co by chtěli
abych postrádal,
nebo se nechal smutkem ovládat.
Když se život rozkládá,
jako zřícenina,
na které se nekoná výstavba,
k čemu byla ta představa,
lidí co tak činili,
že práci a bezpečí členili,
by bolest ze ztrát,
obnovil v lidech vzkaz,
bezpečit se vlastních práv
a právě takový hrad,
co dřímá být přínosem,
jako když tak byl,
dokud ho někdo nezbořil.
Stín odešlých bouří,
vítr proudí,
jako každý vliv,
co se dá zachytit
a vzali-li nám řád a víru,
tak co jiného zbývá,
než se svou vlastní cestou vydat
a zdolat to co pro svůj hlas,
nikdy nenecháš samotný stát,
jako zvrat,
kdy se tam bude vyčnívat,
tak jako já k němu vzhlížím
a přičnívám,
že to naše duše prolíná,
spojení a rovina,
jako mood lid brát,
do let poklidna.