Se smutkem chodím spát

Les klidně oddychuje a tiše usíná,
poslední paprsek slunce se dnem se loučí,
naděje na lásku tvou pomalu zhasíná,
co nedávno začalo, tak náhle končí.

Jak kruté a smutné bývá,
když už není žádná naděje,
na souhlas i stará borovice kývá,
jen někdo mávne rukou - nic se neděje.

I lesní žínky se smutkem tančí,
nic není, co by potěšilo tebe.
Že s tebou někdo cítí - těžko stačí
a ledový pohled tvůj, přímo zebe.

V lesa tichu, vypláči svůj žal,
tma přikryje mé uplakané oči,
proč zrovna já, tolikrát se člověk ptal,
o mém trápení svět neví a vesele se točí.

Teď už jenom vánek hladit mne bude,
tvé dlaně už nikdy nebudou hřát,
jak smutné, co nakonec z lásky zbude,
marné vše - nesplní se, co budu si přát.

A tak se smutkem chodím spát,
každé ráno se s ním probudím,
že bude lépe - může se zdát,
jen ve svém milém lítost nevzbudím.