Cukrářský krám - Jaroslav Seifert

Vznešený nebyl: zůstal snem
tak jako mnohý jiný.
A postávaje před krámem,
polykal jsem jen sliny.

A říkal jsem si, co bych chtěl.
Tu mísu indiánek.
Když někdo dveře otevřel,
cítil jsem sladký vánek.

Když přinesli tam před chvílí
tác pěnového bezé,
oči se smutně sklonily
k té nadýchané něze.

Pišingr, mokka, malakov,
griliážové řezy!
Těchto pár cizích jmen a slov,
které mi v paměti vězí,

tehdy jsem slýchal jedině,
a přes rameno třeba,
když stál jsem skromně u skříně,
v kapse s krajíčkem chleba.

Chvilkami ruka nad tácem
mihla se, něžná, štíhlá.
Ale já byl jsem uchvácen
jen tím, co v prstech zdvihla.

Bylo to k zlosti: měl jsem chuť,
a hledě na věnečky,
sliboval jsem si: Buď jak buď,
jednou je skoupím všecky.

Však přesto v prvním rozletu
nevzpomenul jsem přísah.
Jsou sladší věci ještě tu,
než byly na těch mísách.