Duše

I když srdce pláče,ty máš chuť se smát.
I když tisíce mužů chrání tvé srdce,nepřestáváš se bát.
I kdybys snad noční můrou pro mě byl.
V myšlenkách tys stále ten,o kterém by každý snil.

Podáváš mi ruce,já nastavuji pěst.
Nejpotupnější oslavou pro tvou duši,byl by její křest.
Když se však směješ,roztávají ledy.
Tvoje myšlenky neprozkoumaly by ledajaké vědy.

Oko za oko,srdce za srdce,
Tvého objetí já se prosíce.
Snad jako bych nevážila si polibků tvých.
Jako by snad tebe milovat bylo hřích.

Pod tou skálou,kde směju se ti za zády.
Nedělám však víc,než prosíc:sundej té své fasády.
Nesměj se víc,když nechce se ti smát,
Pak víc mě pros,ať přestanu si s tebou hrát.

Čím jsem si zasloužila tvůj potupný hněv,?
Jaký smysl má na mě tvůj nejapný řev,?
Jak víc mám se tě teď ptát,
tak kurva,máš mě vůbec rád?