PÍSECKÁ - FRÁŇA ŠRÁMEK

Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.

A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry z věže vyhrávají.

Fanfáry z věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
i tehdy díky! že jsi sám dul.
A vlajky až splihnou, přestanou dout,
kdes první vlajkou třepotně dul.

A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest -
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!