Příběh jedné lásky

Budu vám vyprávět příběh jedné velké lásky.
Možná, že se vám příliš obyčejný bude zdát.
Dnes už vím, že život jsou jen samé sázky,
přesto se ale každá dívka, touží tolik vdát.

Byla jedna malá holčička s dlouhými copánky,
velké oči měla jako čokoládu hnědé,
námořnické tričko, na nohou opánky,
jako sluníčko usměvavá a tvářičky snědé.

Není divu, že se jeden chlapec do ní zakoukal,
pro nikoho jiného oči neměl, jenom pro ni.
To ještě tenkrát, ten ošklivý vítr nefoukal
a když bylo jim patnáct, zamiloval se do ní.

Od té doby, jeden pro druhého by dýchal,
to ještě neznali všechny svody světa,
jen každý z nich občas něco slýchal,
tenkrát jim k lásce vystačila - pouhá jedna věta.

Léta plynula a žár jejich lásky začal sílit.
Když člověk miluje, nepřemýšlí příliš, co ho čeká,
natož, aby si připustil, že může se i mýlit.
Pak ale co přinese sám život - toho se leká.

Tak dva mladí lidé věrnost si slíbili,
šťastní a bohatí byli velikou láskou.
Během let i ovoce překrásné sklidili,
jen netušili stále, že láska je jen tenoučkou páskou.

Žili spolu dlouhá léta v naprosté pohodě,
příznivý vítr jim stále do plachet vál.
Milovali se a vždy byli spolu ve shodě,
měli štěstí vrchovatě - tak kdo by se bál.

Láska je překrásná, ale jenom když kvete.
Jak začne chřadnout a pomalu opadávat,
štěstí a pohoda odejde - tak nediv se světe!
Těžké je, když druhý začne jinde lásku vyhledávat.

Je konec veliké lásky a klidného žití,
nakonec zůstanou jen smutné vzpomínky.
Rozervanou lásku už nesešiješ žádnou nití
a výčitky tlačí na srdci, jako těžké kamínky.

Ale život si to klidně šlape zase dál,
vpravo ani vlevo na nic nekouká,
najednou přijde samota, které ses tak bál
a dlouho trvá, než se znovu člověk rozkouká.